HMS Victory
Nejstarší
válečná loď světa, která se stále nachází v činné službě.
Vlajková loď admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru.
Historie:
O stavbě této lodi bylo rozhodnuto v prosinci 1758. Tehdy
vládní komise uložila Chathamským loděnicím, aby připravily
suchý dok pro stavbu nové řadové lodi I. třídy (typ řadové
lodi vyzbrojený 100 a více děly). To bylo velmi neobvyklé,
protože stavba i provoz těchto lodí vyžadovaly značné náklady.
Admiralita dávala přednost menším lodím s lepšími
manévrovacími schopnostmi. Lodi I. třídy se zpravidla používaly
jako vlajkové a jen málokdy byly ve službě více než dvě
současně. Ostatně za celé 18. století bylo postaveno jen 10 lodí
této třídy.
Plány na loď přišly v červnu 1759 a 23.
7. téhož roku byl v suchém doku (dnešní dok č. 2) usazen kýl.
V té době však skončila sedmiletá válka a potřeba nové
válečné lodi byla přehodnocena. Práce byly zastaveny a zahájeny
nakonec byly až na podzim 1763. Loď byla konečně spuštěna na
vodu 7. května 1765. Na její stavbu bylo spotřebováno přes 6000
vzrostlých stromů, z 90 % šlo o dub, zbytek tvořily jilm, jedle a
borovice. Cena lodi podle záznamů dosáhla 63 176 liber šterlinků
a 3 šilinky (v dnešním přepočtu by cena odpovídala asi 50
milionům liber).
Pro velkou loď však stále nebylo
využití. Dlouho kotvila na řece Medway a do služby byla zařazena
až roku 1778, neboť Francie se začala angažovat po boku
amerických vzbouřenců v jejich válce za nezávislost. Svoji
vlajku na jejím stěžni vztyčil admirál sir Augustus Keppel.
Victory, jakožto Keppelova vlajková loď, vedla anglickou sestavu
do své první bitvy u ostrova Ouessant 27. 7. 1778. Tato bitva je
též známa jako první bitva u Ushantu, podle anglického
pojmenování ostrova ležícího ve vstupu do kanálu La Manche asi
20 km na západ od vrcholu Bretaňského poloostrova. Poblíž tohoto
ostrova křižovalo anglické loďstvo v síle 30 řadových lodí a
9 fregat s úkolem blokovat francouzskou flotilu v brestském
přístavu a nepustit ji do kanálu La Manche nebo k americkému
pobřeží.
Francouzské flotila čítající také 30
řadových a 14 fregat (celkový počet děl však zvýhodňoval
Angličany, vzájemný poměr počtu jejich hlavní byl 2300 : 2100)
vyplula 8. 7. a po manévrování u vstupu do La Manche se obě
loďstva střetla 27. 7. 1778.
Bitva začala v 9. 00 a
vyznačovala se řadou složitých manévrů. Při nich obě flotily
několikrát ztratily sestavu a musely se znovu řadit. Ani v jednom
případě však protivník nedokázal této situace využít.
Bojovalo se do 19. hodiny, boj byl však nerozhodný a nebyla při
něm ztracena ani jedna loď. Angličané měli 400 mrtvých a
raněných, Francouzi o 300 více. Angličané se pak z bitvy
odpoutali, Francouzi se však vrátili zpět do Brestu. Keppel i
francouzský admirál ď Orvilliers byli po návratu souzeni za
nesplnění rozkazu, nedodržení zásad řadové taktiky a vyhýbání
se bitvě, oba však byli osvobozeni.
V březnu 1780 byla loď
opět krátkodobě stažena ze služby a její trup byl v docích pod
čarou ponoru pokryt 3 923 měděnými pláty, které měly dřevěný
trup chránit před mořskými červotoči.
Victory znovu
vyplula na moře v prosinci 1781 tentokrát pod velením admirála
Richarda Kempenfelta, jehož úkolem bylo zachytit francouzský
konvoj vezoucí zboží, posily a zásoby pro francouzské državy v
Orientu a Západní Indii. 12. 12. se obě loďstva střetla ve druhé
bitvě u Ouessantu. Anglická flotila v síle 11 řadových (podle
jiných údajů 13) a 5 fregat byla výrazně slabší, zatímco
Francouzi disponovali 19 (21) řadovými loďmi. Když tuto
skutečnost zjistil Kempenfelt, vyhnul se bitvě a jen se snažil
napadat jednotlivé obchodní lodi. Tato taktika se ukázala úspěšnou
a Francouzům se nepodařilo zabránit zajetí 15 nákladních
korábů. Angličané se pak odpoutali a zbytek francouzského
konvoje rozehnala vichřice. Větší část francouzských sil se
vrátila do Brestu a do přístavů v Západní Indii nakonec doplulo
jen 5 francouzských lodí.
Třetí velká bitva, které se
Victory zúčastnila, bylo střetnutí u mysu St. Vincent, k níž
došlo 14. 2. 1797. Anglická flotila, které z paluby Victory velel
admirál John Jervis, navzdory velké početní převaze (15
anglickýchřadových lodí proti 24 španělským) porazila
španělskou flotilu a zabránila jejímu spojení s francouzským
loďstvem v La Manche. Angličané bez vlastních ztrát zajali 4
španělské lodi. Sama Victory zahnala prudkou palbou španělskou
stodvanáctidělovou Principe de Asturias, vlajkovou loď admirála
Morena, velitele závětrného španělského svazu, jenž se se
svojí skupinou pokoušel prorazit anglickou linii. Tím se Victory
podílela na zadržení španělské skupiny a zabránila rozbití
anglické sestavy. Victory měla v tomto střetnutí 1 mrtvého a 5
raněných.
Dlouhá služba se negativně podepsala na
technickém stavu lodi, takže byla uznána za nevhodnou pro válečnou
účely. V únoru 1798 odplula Victory do doků v Chathamu, aby zde
byla přeměněna na nemocniční loď. Měli zde být internováni
zranění španělští a francouzští váleční zajatci.
Situace
se však změnila v říjnu 1799, kdy v bouři ztroskotala jiná
anglická řadová loďI. třídy HMS Impregnable. Ztráta této
jednotky způsobila, že bylo rozhodnuto provést na Victory nezbytné
opravy a po jejich skončení ji opět zařadit do válečné služby.
Práce byly zahájeny roku 1800 a jejich cena byla původně
odhadnuta na 23 500 liber. V průběhu oprav se však nacházelo
stále více defektů a tak se zvolna práce přeměnily na rozsáhlou
a nákladnou rekonstrukci, jejíž závěrečná cena byla vyšší
než původní pořizovací cena lodi 70 933 liber!
Během
prací byla zesílena výzbroj, počet děl vzrostl ze 100 na 104,
byly vyměněny stěžně, prachárna byla kompletně obložena mědí
a původně rudý trup lodi dostal nyní žlutý nátěr. Práce byly
definitivně skončeny 11. 4. 1803 a v květnu byla loď opět
zařazena do služby, když na jejím stěžni svoji vlajku vztyčil
legendární admirál Nelson.
Pod jeho velením se loď
zúčastnila v první polovina roku 1805 neúspěšného
pronásledování francouzské válečné flotily do Západní Indie
a zpět a nakonec vyplula i do své poslední a nejslavnější bitvy
– k Trafalgaru.
K bitvě došlo 21. 10. 1805, když se
Nelson ze svojí slabší flotilou (proti 33 nepřátelským řadovým
lodím stálo 27 anglických, Angličané byli v nevýhodě i v počtu
děl a množství vojáků), snažil zabránit spojenému
španělsko-francouzskému loďstvu prorazit do kanálu La Manche a
hrozit tak vyloděním na anglickém pobřeží.
Nelson
vytvořil dvě úderné formace, jimiž chtěl přetnout linii
nepřátelských lodí. Jednu z těchto formací vedla právě
Victory.
Kolem poledne se čela obou anglických kolon s
větrem v zádech přiblížily k nepřátelské linii na dostřel.
Tato fáze byla nejnebezpečnější, protože příďová výzbroj
anglických lodí byla samozřejmě velmi slabá oproti bočním
bateriím francouzských a španělských lodí. Ty však pluly s
bočním větrem a tak jim kymácení stěžovalo zamíření. Přesto
měly právě čelní lodi Victory a Royal Sovereign a hned za nimi
plující lodi, největší ztráty na mrtvých a raněných. Během
40 minut, které trval sbližovací manévr, dostala Nelsonova
formace přes 200 zásahů a jen na Victory bylo vyřazeno 50 mužů.
Nakonec obě Nelsonovy kolony obratně přeťaly nepřátelskou
linii. Nelsonova formace mířila původně do mezery mezi desátou a
jedenáctou nepřátelskou loď, což byly Santíssima Trinidad
(vlajková loď vrchního španělského velitele admirála Churrucy
y Florese) a Bucentaure (vlajková loď vrchního francouzského
velitele admirála Villeneuva). Palba Santíssimy však byla příliš
silná, Nelson uhnul vpravo a zamířil do mezery mezi Bucentaure a
Redoutable, dvanáctou loď předního voje, který tím odřízl od
hlavních Villeneuvových sil.
Po rozbití nepřátelské
sestavy anglické lodi zahájily boj na nejkratší vzdálenost a
vyrážely na abordáž. Bojovalo se z bezprostřední blízkosti.
Zášlehy z děl olizovaly trupy nepřátelských lodí, posádky na
sebe střílely salvy z mušket.
Kolem jedné hodiny po
poledni Victory křížila kýlovou brázdu Villeneuvova Bucentauru
těsně za jeho zádí. William Willmet, loďmistr Victory, v tu
chvíli stál na levé straně příďové nástavby hned vedle
jednoho ze dvou „drtičů“, osmašedesátiliberních karonád
jimiž byla Victory vyzbrojena. Tato karonáda byla nabita nejen
dělovou koulí, ale též pouzdrem obsahujícím 500 kulí do
mušket. Ve vhodném okamžiku zavelel Willmet k palbě. Výstřel z
karonády roztříštil prosklenou galerii na zádi Bucentauru a
kartáčová střela „vymetla“ jeho dělové paluby od zádi k
přídi. Redoutable vyrazila Bucentauru na pomoc, ale Victory jí
zkřížila kurz a přinutila vybočit z řadu, přičemž se k sobě
Victory s Redoutable dostaly tak blízko, že se zaklínily ráhny a
zapletly takeláži .
Rozpoutal se strašný boj, obě lodi
do sebe pálily ze všech děl z bezprostřední blízkosti. Mužstvo
na horních palubách se masakrovalo salvami mušket a kartáči z
děl.
Sám Nelson byl kolem půl druhé odpoledne zasažen do
zad střelou z muškety francouzského ostrostřelce na stěžni
Redoutable. Po třech hodinách krutých bolestí nakonec slavný
admirál v podpalubí Victory skonal, krátce před samotným koncem
bitvy a zajetím poslední francouzské lodi. Přesto šlo o
vítězství takového rozsahu, že Anglie se nemusela zúčastnit
námořní bitvy podobného rozsahu po celých příštích sto let.
Victory byla v bitvě těžce poškozena a z z 820 mužů její
posádky (30 bylo vedených na útěku) padlo 57 námořníků a 102
jich bylo zraněno.
Victory zůstala po Trafalgaru ve službě
až do 7. 11 1812, kdy byla zakotvena v přístavu Portsmouth, jako
plovoucí sklad. V této roli setrvala příštích sto let, přičemž
postupně chátrala. Roku 1921 začala kampaň za její záchranu.
12. 1. 1922 byla odtažena do nejstaršího suchého doku světa,
doku No. 2 v Portsmouthu, kde setrvává dodnes. Dnes, po rozsáhlé
rekonstrukci, která měla za úkol její vzhled co nejvíce
přiblížit tomu, jak vyhlížela v době bitvy u Trafalgaru, je z
ní plovoucí muzeum, které ročně navštíví 350 000 turistů.
Současně však zůstává v činné službě jako vlajková
loď Druhého lorda Admirality, plnícího současně funkci
Commander-in-Chief Naval Home Command, čili se jedná o velícího
důstojníka v hodnosti admirála, jenž nese odpovědnost za
personální, dislokační a organizační otázky v Královském
námořnictvu. Tím se Victory stává nejstarší lodí, stále
ještě se nacházející v činné službě.
Technický
popis:
Victory
je řadová loď klasické konstrukce s trupem o průřezu hrušky, třemi stěžni
a třemi dělovými palubami. Oplachtění je brámové, což
znamená, že každý stěžeň nese tři ráhna (jinými slovy -
plachty jsou tedy ve třech patrech nad sebou).
Horní paluba
je členěna předním i zadním kastelem, přičemž zadní kastel
je dvoupatrový. Horní patro této nástavby se nazývá „záď“
(angl. Poop, spíše záďová paluba), jde o krátkou palubu tvořící
prakticky střechu kapitánovy kajuty. Na této palubě nejsou žádná
děla, jde spíše o signalizační stanoviště. Na zadní obrubnici
jsou zde tři lucerny, sloužící k udržování formace při plavbě
v noci. Byly plněny velrybím tukem. K samotné signalizaci sloužily
vlajky, uložené v signalizačních skříňkách upevněných na
obrubnici. Uprostřed záďové paluby se nachází prosklený
světlík kapitánské kajuty, který je možno kvůli soukromí
uzavřít posuvnými dřevěnými panely. Ze zadní paluby bylo
řízeno oplachtění zadního stěžně.
Spodní patro
zadního kastelu tvoří tzv. quarterdeck, toto slovo zdá se nemá
jednoslovný český ekvivalent, jedná se o „zadní část paluby
vyhrazenou důstojnictvu“, nejblíže asi bude termín „zadní
paluba“. Šlo o nervové centrum lodi. Nacházeli se zde důstojníci
a veleli odtud lodi. To na druhou stranu činilo v boji z tohoto
úseku lodi její nejostřelovanější část. Zde také byl zasažen
nepřátelskou střelou admirál Nelson a místo kde padl, je na
palubě označeno pamětní deskou. Na konci zadní paluby se nachází
jednak přepychová kapitánova kajuta (stejně jako všechny ostatní
kajuty lodi, i tato měla rozebíratelné přepážky a během bitvy
se tak z ní stávalo bojové stanoviště), jednak kormidelna.
K
obsluze dvojitého kormidelního kola bylo zapotřebí 4 mužů za
klidného počasí a dvojnásobku v bouři. Od kormidelního kola
vedl provaz až ke spodní dělové palubě, kde bylo lano připojeno
k řídící páce kormidla. U kormidelního kola se také nacházela
kompasnice se dvěma kompasy a lucernou pro odečítání hodnot v
noci. Podél obrubnice zadní paluby byla zavěšená řada požárních
kbelíků, naplněných vodou či pískem k okamžitému hašení
požárů, neboť ty byly na dřevěných lodích s lodní výstrojí
impregnovanou dehtem velkým nebezpečím. Výzbroj zadní paluby
tvoří 12 dvanáctiliberních děl. Každé z nich vážilo 1,4 tuny
a jeho obsluha čítala 10 mužů.
Z přední paluby, tedy
vyvýšené nástavby na přídi lodi, byly řízeny plachty předního
a hlavního stěžně. Kromě dvou 12 liberních děl s dlouhou
hlavní o váze 1, 6 tuny a obsluhou 10 mužů se zde také nacházely
dva „drtiče“, 68 liberníkaronády, každá o hmotnosti 1 ,75
tuny a s obsluhou 8 mužů. Dělové paluby byly tři. Na horní
dělové palubě se nacházelo 30 dvanáctiliberních děl o
hmotnosti 1, 7 tuny s obsluhou čítající 10 mužů. Na konci této
paluby byla velká kajuta (nejprostornější a nejpohodlnější
část lodi). Střední část horní paluby mezi předním a zadním
kastelem byla odkrytá. Tato část paluby tak byla dobře osvětlena
a větrána. Na tomto místě lodi se prováděly nutné opravy,
například látání plachet a splétání lan. V kryté části
horní paluby byla také umístěna ošetřovna. Zde, daleko od
ubytovacích prostor, se podstatně snižovalo riziko nákazy posádky
přenosnými chorobami. Během bitvy se ovšem nemocní stěhovali do
podpalubí, zástěny byly odstraněny a prostor ošetřovny se tak
stal součástí bojového prostoru horní dělové paluby.
Výzbroj
střední dělové paluby tvořilo 28 čtyřiadvacetiliberních děl.
Každé z nich vážilo 2, 5 tuny a obsluhovalo jej 12 mužů. Na
konci této paluby byly kajuty důstojníků, čtyři po každé
straně trupu, uprostřed mezi nimi byl společný jídelní stůl.
Tato část Victory je dodnes využívána Královským loďstvem a
není tudíž přístupná veřejnosti. Na opačném konci, u přídě,
se na této palubě nachází lodní kuchyně. Ve dvou pecích bylo
možno péct až 40 kg chleba, dále zde bylo možno vařit až 250
galonů masa. Také se zde nacházel měděný destilátor,
produkující necelých 10 litrů sladké vody denně. Komín a
odvětrání bylo vyvedeno na přední palubu. Na této palubě také
bylo ubytováno všech 146 příslušníků námořní pěchoty.
Čtyři důstojníci byli ubytováni v kajutách na zádi, 142 pěšáků
a poddůstojníků spalo v závěsných lůžkách mezi děly. Na
této palubě také byla umístěna dvě mohutná vratidla pro
zvedání či spouštění kotev (Victory měla celkem 7 kotev,
nejtěžší vážila 4,5 tuny, nejlehčí jen necelých 300 kg).
Na spodní dělové palubě se kromě 30 dvaatřicetiliberních
děl (každé o váze 2,75 tuny a s obsluhou 14 mužů) nacházely
zejména ubikace drtivé většiny lodní posádky. Bylo zde mezi
děly ubytováno 460 mužů, přičemž v malých kajutách na zádi
byli ubytováni kadeti a lodní kaplan. Na této palubě se také
nacházely lodní pumpy, důležitá součást lodního vybavení.
Podle výpočtů mohly pumpy vypumpovat přibližně 30 tun vody za
hodinu. Prakticky to bylo vyzkoušeno v bitvě u Trafalgaru, kde loď
nabrala asi 30 cm vody kvůli škodám utrpěným v boji.
Ze
spodní dělové paluby bylo možno sejít do podpalubí. Také zde
byly ubikace a zejména sklady. Pro posádku ovšem bylo
nejdůležitější, že právě zde během bitvy působil lodní
chirurg. V boji zde totiž bylo jedno z nejbezpečnějších míst
lodi. Na operačním sále byly prováděny všechny nutné zákroky,
přičemž jeden z nejběžnějších byla amputace. Právě sem byl
přinesen postřelený admirál Nelson. Podle deníku tehdejšího
lodního chirurga doktora Williama Beattyho, zraněný Nelson lékaře
pozdravil: „Ah, pan
Beatty! Nemůžete pro mě nic udělat… Mám prostřelená záda…“
Nelson skutečně zemřel o tři hodiny později a místo jeho skonu
připomíná pamětní plaketa.
Ještě níže v podpalubí
se také nacházelo opravdové srdce lodi – prachárna. To bylo
místo, jehož zapálení mohlo loď doslova rozmetat na kousky.
Prachárna měla kapacitu 35 tun střelného prachu. Pro ilustraci, v
bitvě u Trafalgaru bylo z tohoto množství spotřebováno sedm a
půl tuny. Prachárna se dělila na tři části. V jedné byl prach
skladován ve stolibrových dřevěných soudcích (45 kg). Plná
místnost mohla obsahovat až 784 soudků. Mezi každými dvěma z
nich byl vložen pás kůže, aby se zabránilo tření a vzniku
jisker, čímž se eliminovalo nebezpečí výbuchu.
V další
části byla plnicí místnost. Zde se prach plnil do plátěných
válcových pouzder pomocí přesných měděných naběraček, čímž
vznikaly předem připravené náboje pro děla. Prachová nálož
přibližně činila třetinu hmotnosti projektilu, pro 12 liberní
dělo, které střílelo koulemi o hmotnosti 5, 45 kg se tedy
používala dávka prachu o váze 1, 81 kg. V plnicí místnosti
zůstávaly jen náboje pro 32 liberní děla. Náboje pro 12 a 24
liberní zbraně se přenášely do dvou oddělených malých skladů.
Každý se skladů měl takové vnitřní rozměry, že do něj bylo
možno ukládat jen jeden druh munice. Tím se zabezpečovalo, aby ve
vypětí bitvy omylem nebyly odesílány prachové náplně ke
špatným dělům.
Vedle plnicí místnosti byla tzv.
„světelná místnost“. Z pochopitelných důvodů se nemohl v
prachárně používat otevřený oheň, na plnění nábojů pro
děla ovšem bylo třeba vidět. Ve světelné místnosti byly proto
dvě velké lucerny. Světlo do plnicí místnosti padalo přes dvě
velká okna s těžkými, tlustými, dvojitými skly. Sklo bylo proti
rozbití chráněno měděným pletivem a mříží.
Celá
prachárna pak byla zevnitř vyložena měděnými pláty. Ty měly
za prvé držet prach v suchu, za druhé měla měď, jakožto měkký
kov, redukovat nebezpečí vzniku jisker a zejména měla bránit
krysám, aby se dostaly do prachárny a šířily pak střelný prach
všude po lodi.
Ve své době představovala Victory jednu z
nejmodernějších a nejsilnějších válečných námořních
jednotek onoho období.
Technické
údaje:
Výtlak:
3500 tun Nosnost plně naložené lodi: 2 162 tun Největší
délka: 69,3 m Délka trupu v úrovni spodní dělové paluby:
56,7 m Výška lodi od čáry ponoru po vrchol hlavního stěžně:
62,5 m Ponor na přídi: 7,24 m Ponor na zádi: 7, 44 m
Maximální rychlost: 8-9 uzlů Posádka: 850 mužů Pancíř:
žádný, avšak tloušťka dubové obšívky trupu na čáře ponoru
činila 60 cm Výzbroj: 104 děl
Převzato www.forum.valka.cz Edmund
Kosiarz: Námorné bitky, Nakladateľstvo Pravda, 1984
|